Skalka a II. světová válka
Okupace Druhé republiky začala obsazením zbytku území na studenou a mokrou „škaredú středu“ dne 15. března 1939. Nejprve byl vydán ohavnou češtinou psaný „Rozkas pro obyvatele“, po kterém následovalo „Provolání k obyvatelstvu“, které zcela jistě doputovalo do Skalky, stejně jako do jiných míst kyjovského okresu. Okupační úřady informovaly a nařizovaly obyvatelstvu, že „podle vůle vůdce a nejvyššího velitele německé branné moci vkročilo německé vojsko do vašeho území s příkazem, aby udrželo klid a pořádek a převzalo ochranu obyvatelstva” nebo, že “nařízení německých vojenských úřadů musí se nepodmínečně uposlechnout”. Dále se nařizovalo, že policejní hodina pro hostince je ve 20 hodin, že od 21 hodin večer do 6 hodin do rána je zakázáno opouštět dům, že zbraně a třaskaviny se musí obevzdat buď starostovi nebo nejbližší vojenké posádce a za všechna opatření odpovídá starosta obce. Provolání končilo upozorněním, že „přečiny a zločiny proti veřejné bezpečnosti, proti vojsku a jeho nařízení a proti ustanovení německých vojenských a civilních úřadů se bezohledně stíhají a těžce trestají.”Skalka tehdy patřila do politického okresu Kyjov, který tvořilo 51 obcí s téměř 59 000 obyvateli. Samotná Skalka měla okolo 330 obyvatel. Majetkově ves patřila pod velkostatek kostelecký, který během okupace držel Adalbert, baron Klein z Wiesenbergu (*1896-†1956). Po osvobození v roce 1945 se velkostatek jako německý majetek stal majetkem čs. státu. Během okupace Skalku vedl jako starosta sedlák Štěpán Ondříšek z čp. 14.
starosta Štěpán Ondříšek
Ve čtvrtek 16. března 1939 byl vyhlášen výnos o vzniku Protektorátu Čechy a Morava a jeho přičlenění jako autonomní oblasti k Velkoněmecké říši ve čtvrtek 16. března 1939.
Částka 28, Sbírka zákonů a nařízení ze 17. března 1939 – č. 75/39 (kráceno)
Tak začala téměř 2300 dnů dlouhá okupace, která skončila až dne 9. května 1945 (pro Skalku válka skončila 28. dubna 1945 ráno). I když je Skalka malá vesnice, tak i ona měla své hrdiny, kteří do některých válečných událostí nějak zasáhli a je na místě si je připomenout.
Miroslav Pantlík
Jediným občanem Skalky, který padl za druhé světové války se zbraní v ruce byl Miroslav Pantlík, jehož život vyhasl na jaře 1943 kdesi v hlubokých lesích severozápadně od Vitebska v tehdejší Běloruské SSR. Pantlík se narodil dne 5. června 1922 ve Skalce v čp. 41. V 18 letech odešel na práci do Německa, kde nejprve pracoval pro stavební firmu Forster z Oberndorfu v Bádensku-Würtenbersku. Od března 1942 pracoval pro inženýrskou společnost Flaig se sídlem ve Valhingenu u Stuttgartu, se kterou odjel do Běloruska. U města Haradok (rusky Gorodek) ležícím severně od Vitebska pracoval spolu s dalšími na obnově válkou zničené dopravní infrastruktury. Zde se seznámil s mladou ruskou lékařkou Galinou N. Spiridonovou, která pracovala v kuchyni pracovního tábora. Tato mu zprostředkovala kontakt na partyzánskou skupinu J. V. Stalina, která byla součástí Běloruské diverzní partyzánské brigády V. I. Lenina. Tuto brigádu tvořilo asi 300 osob. Pantlík se stal partyzánem v říjnu 1942. Němci byli ve svém týlu pod neustálým tlakem partyzánských brigád, a proto zorganizovali několik protipartyzánských operací na potlačení partyzánského hnutí. Během jedné takové protipartyzánské operace byl Miroslav Pantlík zabit v boji. Stalo se tak v noci z 13. na 14. dubna 1943 u vsi Balvany ve sirotinském okrese jihozápadně od města Haradok. Podle poválečného svědectví byl členem družstva, které se dvěma kulomety krylo ústup partyzánské skupiny za cenu toho, že sami nebudou moci ustoupit. Jeho „Nemesis“ byli zřejmě muži z 286. zabezpečovací divize Wehrmachtu (286 Sicherung Division). Pantlíkovi bylo v době smrti 21let.Jeho jméno je uvedeno na pomníku na památku padlých v obou válkách v dolní části obce Skalka. Nikdy nezapomeneme!
Jediné zachovalé foto Miroslava Pantlíka (zdroj: Květy č. 19 z 15. března 1973)
Štěpán Rajmic
Probíhající válečný konflikt si neúprosně žádal nové a nové odvody německých mužů na frontu. Generální zplnomocněnec nacistického Německa pro pracovní nasazení Fritz Sauckel (v říjnu 1946 popraven v Norimberku po procesu s válečnými zločinci) neustále zvyšoval své požadavky na počty dělníků z Protektorátu. Zvláště aktuální se to stalo počátkem září 1942, kdy Sauckel nařídil, aby Protektorát dodal do poloviny října 1942 Německu 30 000 sil. Protektorátním činitelům, kteří byli odpovědni za včasné dodání dělníků, nezbylo nic jiného, než sáhnout k odvodu celých ročníků na práci do Německa. V roce 1942 se odvody týkaly ročníku narozených v roce 1922. Jedním z nich byl i Štěpán Rajmic. Narodil se dne 11. srpna 1922 ve Skalce čp. 68. V roce 1938 začal studovat na Obchodní akademii v Uherském Hradišti, kterou zakončil maturitou v červnu 1942. Po škole nastoupil do zaměstnání v Okresní nemocenské pojišťovně v Kyjově. V listopadu 1942 byl odveden na práci k firmě Gebrüder Böhlendo do štýrského Kapferbergu (dnešní jižní Rakousko), kde začal pracovat od pátku 20. listopadu 1942. Den před koncem roku 1942 se rozhodl s několika dalšími kamarády, že odjede domů. Na nádraží v nedalekém Kindbergu si koupil jízdenku na rychlík do Břeclavi. Místní železničář mu sice prodal jízdenku, ale zároveň informoval policii, která ho i s kamarády zatkla.Rajmic byl nejprve internován v trestním táboře Picheldorf/St.Dionyses u Bruck an der Mur, kde pracoval v kamenolomu. Zde byl držen od 30. prosince 1942 do 26. ledna 1943. Poté byl bez soudu odvezen do koncentračního tábora Mauthausen, který byl pod přímou správou SS a byl klasifikován jako koncentrační tábor III. stupně, což znamenalo nejpřísnější podmínky („tábor třetího stupně“–„vyhlazování prací“), určený pro „nepolepšitelné“ politické vězně. Začátkem března 1944 byl přeložen do pobočného tábora v Ebensee v Horním Rakousku, kde se dočkal osvobození dne 6. května 1945 vojáky z 3. průzkumného oddílu 80. americké pěší divize.
Rajmicova evidenční karta z KT Mauthausen (Archiv Bad Alrosen)