Skalka a II. světová válka
Okupace Druhé republiky začala obsazením zbytku území na studenou a mokrou „škaredú středu“ dne 15. března 1939. Nejprve byl vydán ohavnou češtinou psaný „Rozkas pro obyvatele“, po kterém následovalo „Provolání k obyvatelstvu“, které zcela jistě doputovalo do Skalky, stejně jako do jiných míst kyjovského okresu. Okupační úřady informovaly a nařizovaly obyvatelstvu, že „podle vůle vůdce a nejvyššího velitele německé branné moci vkročilo německé vojsko do vašeho území s příkazem, aby udrželo klid a pořádek a převzalo ochranu obyvatelstva” nebo, že “nařízení německých vojenských úřadů musí se nepodmínečně uposlechnout”. Dále se nařizovalo, že policejní hodina pro hostince je ve 20 hodin, že od 21 hodin večer do 6 hodin do rána je zakázáno opouštět dům, že zbraně a třaskaviny se musí obevzdat buď starostovi nebo nejbližší vojenké posádce a za všechna opatření odpovídá starosta obce. Provolání končilo upozorněním, že „přečiny a zločiny proti veřejné bezpečnosti, proti vojsku a jeho nařízení a proti ustanovení německých vojenských a civilních úřadů se bezohledně stíhají a těžce trestají.”Skalka tehdy patřila do politického okresu Kyjov, který tvořilo 51 obcí s téměř 59 000 obyvateli. Samotná Skalka měla okolo 330 obyvatel. Majetkově ves patřila pod velkostatek kostelecký, který během okupace držel Adalbert, baron Klein z Wiesenbergu (*1896-†1956). Po osvobození v roce 1945 se velkostatek jako německý majetek stal majetkem čs. státu. Během okupace Skalku vedl jako starosta sedlák Štěpán Ondříšek z čp. 14.
starosta Štěpán Ondříšek
Ve čtvrtek 16. března 1939 byl vyhlášen výnos o vzniku Protektorátu Čechy a Morava a jeho přičlenění jako autonomní oblasti k Velkoněmecké říši ve čtvrtek 16. března 1939.
Částka 28, Sbírka zákonů a nařízení ze 17. března 1939 – č. 75/39 (kráceno)
Tak začala téměř 2300 dnů dlouhá okupace, která skončila až dne 9. května 1945 (pro Skalku válka skončila 28. dubna 1945 ráno). I když je Skalka malá vesnice, tak i ona měla své hrdiny, kteří do některých válečných událostí nějak zasáhli a je na místě si je připomenout.
Miroslav Pantlík
Jediným občanem Skalky, který padl za druhé světové války se zbraní v ruce byl Miroslav Pantlík, jehož život vyhasl na jaře 1943 kdesi v hlubokých lesích severozápadně od Vitebska v tehdejší Běloruské SSR. Pantlík se narodil dne 5. června 1922 ve Skalce v čp. 41. V 18 letech odešel na práci do Německa, kde nejprve pracoval pro stavební firmu Forster z Oberndorfu v Bádensku-Würtenbersku. Od března 1942 pracoval pro inženýrskou společnost Flaig se sídlem ve Valhingenu u Stuttgartu, se kterou odjel do Běloruska. U města Haradok (rusky Gorodek) ležícím severně od Vitebska pracoval spolu s dalšími na obnově válkou zničené dopravní infrastruktury. Zde se seznámil s mladou ruskou lékařkou Galinou N. Spiridonovou, která pracovala v kuchyni pracovního tábora. Tato mu zprostředkovala kontakt na partyzánskou skupinu J. V. Stalina, která byla součástí Běloruské diverzní partyzánské brigády V. I. Lenina. Tuto brigádu tvořilo asi 300 osob. Pantlík se stal partyzánem v říjnu 1942. Němci byli ve svém týlu pod neustálým tlakem partyzánských brigád, a proto zorganizovali několik protipartyzánských operací na potlačení partyzánského hnutí. Během jedné takové protipartyzánské operace byl Miroslav Pantlík zabit v boji. Stalo se tak v noci z 13. na 14. dubna 1943 u vsi Balvany ve sirotinském okrese jihozápadně od města Haradok. Podle poválečného svědectví byl členem družstva, které se dvěma kulomety krylo ústup partyzánské skupiny za cenu toho, že sami nebudou moci ustoupit. Jeho „Nemesis“ byli zřejmě muži z 286. zabezpečovací divize Wehrmachtu (286 Sicherung Division). Pantlíkovi bylo v době smrti 21let.Jeho jméno je uvedeno na pomníku na památku padlých v obou válkách v dolní části obce Skalka. Nikdy nezapomeneme!
Jediné zachovalé foto Miroslava Pantlíka (zdroj: Květy č. 19 z 15. března 1973)
Štěpán Rajmic
Probíhající válečný konflikt si neúprosně žádal nové a nové odvody německých mužů na frontu. Generální zplnomocněnec nacistického Německa pro pracovní nasazení Fritz Sauckel (v říjnu 1946 popraven v Norimberku po procesu s válečnými zločinci) neustále zvyšoval své požadavky na počty dělníků z Protektorátu. Zvláště aktuální se to stalo počátkem září 1942, kdy Sauckel nařídil, aby Protektorát dodal do poloviny října 1942 Německu 30 000 sil. Protektorátním činitelům, kteří byli odpovědni za včasné dodání dělníků, nezbylo nic jiného, než sáhnout k odvodu celých ročníků na práci do Německa. V roce 1942 se odvody týkaly ročníku narozených v roce 1922. Jedním z nich byl i Štěpán Rajmic. Narodil se dne 11. srpna 1922 ve Skalce čp. 68. V roce 1938 začal studovat na Obchodní akademii v Uherském Hradišti, kterou zakončil maturitou v červnu 1942. Po škole nastoupil do zaměstnání v Okresní nemocenské pojišťovně v Kyjově. V listopadu 1942 byl odveden na práci k firmě Gebrüder Böhlendo do štýrského Kapferbergu (dnešní jižní Rakousko), kde začal pracovat od pátku 20. listopadu 1942. Den před koncem roku 1942 se rozhodl s několika dalšími kamarády, že odjede domů. Na nádraží v nedalekém Kindbergu si koupil jízdenku na rychlík do Břeclavi. Místní železničář mu sice prodal jízdenku, ale zároveň informoval policii, která ho i s kamarády zatkla.Rajmic byl nejprve internován v trestním táboře Picheldorf/St.Dionyses u Bruck an der Mur, kde pracoval v kamenolomu. Zde byl držen od 30. prosince 1942 do 26. ledna 1943. Poté byl bez soudu odvezen do koncentračního tábora Mauthausen, který byl pod přímou správou SS a byl klasifikován jako koncentrační tábor III. stupně, což znamenalo nejpřísnější podmínky („tábor třetího stupně“–„vyhlazování prací“), určený pro „nepolepšitelné“ politické vězně. Začátkem března 1944 byl přeložen do pobočného tábora v Ebensee v Horním Rakousku, kde se dočkal osvobození dne 6. května 1945 vojáky z 3. průzkumného oddílu 80. americké pěší divize.
Rajmicova evidenční karta z KT Mauthausen (Archiv Bad Alrosen)
Štěpán Rajmic v roce 1945 po návratu z KT
Rudolf Kučera
Už v červenci 1939, záhy po okupaci, rozhodlo velení vojenské odbojové organizace Obrany národa o vytvoření odsunových tras z Protektorátu, které byly určeny pro odchody vybraných nebo ohrožených osob z Protektorátu. Jednu takovou odsunovou trasu vybudoval brněnský obchodník František Bráblík, rodák z Mařatic. Jeden z jeho emisarů v říjnu 1939 kontaktoval tehdy 29letého Rudolfa Kučeru, hostinského ve Velkých Karlovicích. Rudolf Kučera se narodil dne 23. října 1910 ve Skalce čp. 38 do rodiny tesaře. Po svatbě s dcerou Štěpána Janči z Nětčic u Kyjova zakoupil hostinec ve Velkých Karlovicích, kam se přestěhovali. Jeho hostinec se stal místem, kam přicházely osoby, které chtěly opustit Protektorát a vstoupit do československé zahraniční armády formující se v jihofrancouzském Agde u Marseille. Avšak Bráblíkem vybudovaná organizace měla své nedostatky, zejména v konspiraci. Proti zkušeným kriminalistům z gestapa používajícím moderní formy analytické,kriminalistické, psychologické a v neposlední řadě také tvrdé až brutální vyšetřovací metody, nemohla mít organizace dlouhé trvání, i když někteří členové zatčení unikali. Nicméně to zúčastněným nic neupírá na jejich odhodlání, cti a statečnosti, kterou projevovali. I tak se jim podařilo převést přes hranice mnoho československých důstojníků a vojáků. Kučera byl zatčen zlínským gestapem v úterý 4. března 1941 ve Velkých Karlovicích. Byl převezen do Brna, do pověstného vězení gestapa v Kounicových kolejích, odkud ho vozili na výslechy do budovy někdejší právnické fakulty. Při jednom z mnoha výslechů ho gestapáci zbili tak, že přivolaný smluvní lékař gestapa konstatoval, že „jestli se z toho dostane, tak zůstane magorem“. Kučera se toho chytil a začal hrát duševně nemocného. Byl převezen do Ústavu pro choromyslné v Brně,odtud ho Němci po čase převezli k Lidovému soudu v Norimberku.Byl obžalován „z přípravy velezrádné činnosti proti Říši a napomáhání nepřátelské mocnosti“.Kučera i před soudem pokračoval ve své hře na duševně nemocného. Senát Lidového soudu ho v březnu 1942 shledal vinným a odsoudil ho k trestu smrti. Jeho obhájce ex offo se proti trestu odvolal a ten mu byl změněn na doživotí.
První strana obžaloby proti Rudolfu Kučerovi z února 1942 (ABS Praha)
Skalka a osudy židovských rodáků
Ve Skalce za první republiky nebo těsně před druhou světovou válkou už žádná židovská rodina nebydlela, nicméně ve Skalce Židé žili a bydleli minimálně půl století. První písemná zmínka pochází ze sčítacího operátu z roku 1857, kde je uvedeno, že nemovitosti čp. 19 a čp. 28 ve Skalce vlastní jistý Markus Drucker (*1819). Drucker pocházel z Koryčan a ve Skalce se živil jako hostinský a také měl povolení prodávat tabák. Hospodu po roce 1880 převzal jeho syn Josef Drucker (*1851). Se svou manželkou Kateřinou (*1863 - †1927) měli 3 děti – syny Alberta (*1888) a Siegfrieda (*1894) a dceru Valerii (*1891). Všechny děti se narodily ve Skalce. Jak je uvedeno ve skalecké kronice, oba bratři během I. světové války narukovali spolu s dalšími skaleckými muži do rakousko-uherské armády a oba se z války vrátili domů. Po vzniku republiky v roce 1918 se Druckerovi ze Skalky odstěhovali – Albert se odstěhoval do Kyjova, kde se oženil s Ernou Muller, jeho bratr Siegfried se odstěhoval do Prahy a Valerie se provdala za hodonínského právníka JUDr. Maxe Schimmerla. Po okupaci a vzniku Protektorátu je všechny čekal strašlivý osud. Albert a Erna Druckerovi byli v lednu 1943 deportováni přes terezínské ghetto do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde byli zavražděni. Siegfried Drucker byl v říjnu 1941 deportován do ghetta v polské Łodzi, kde byl zavražděn. Valerie Schimmerlová se svým manželem Maxem a dcerou Ruth byli deportováni v březnu 1943 do terezínského ghetta. Max byl zavražděn v říjnu 1944 v Osvětimi, ale Valerie a její dcera Ruth se dočkali osvobození v roce 1945. Po válce se obě vystěhovaly do Izraele.
Evidenční karta Valerie Schimmerl z Ghetta v Terezíně (Památník Terezín)
Osvobození Skalky
Skalka byla osvobozená v rámci Bratislavsko-brněnské operace Rudé armády v sobotu 28. dubna 1945 rumunskou královskou armádou (podle všeho jednotkami 95. pěšího pluku z 10. pěší divize spadající pod 4. sbor 1. rumunské armády, která byla součástí 2. ukrajinského frontu). Němci byli ve Skalce asi od začátku dubna, kdy byly jednotky Wehrmachtu ustupující od Bzence roztaženy po linii Žeravice – Ježov – Skalka. V pátek 6. dubna v hospodě U Houšťů v Ježově zastřelil partyzán Mojmír Rachvala ze Bzence, patřící k partyzánské skupině „Vela“, 29letého poddůstojníka Wehrmachtu Horsta Iglera, který byl pochovaný na druhý den na ježovském hřbitově. Někdy od poloviny dubna do 27. dubna probíhaly boje mezi Vracovem a Žeravicemi. Ve Skalce měli Němci u hřiště umístěny v palebném postavení čtyři houfnice, kterými ostřelovali postavení útočících sovětsko-rumunských jednotek u Vlkoše. Skalecké občany také nutili kopat zákopy na Jahodné, před Labutskou horou, v Močidlech a Dílech. V noci ze 27. na 28. dubna Němci začali ustupovat směrem k Vřesovicím. V onu sobotu 28. dubna okolo 8. hodiny ranní do Skalky vstoupila první rumunská průzkumná jednotka od Ježova a od Hýsel. Po nich přicházely další rumunské jednotky. Rumuni se zdrželi do neděle, kdy pokračovali v pronásledování jednotek Wehrmachtu, které ustupovaly směrem na Vřesovice a Koryčany. O samotnou Skalku se nebojovalo, ale lidé byli raději ukryti ve sklepech v Drahách, kvůli občasné střelbě. Na katastru obce byli zabiti dva neznámí němečtí vojáci (jeden u Jahodné a druhý u Odměr) a u Labut jeden neznámý rumunský voják (Nádhoří). Tělesné pozůstatky rumunského vojáka byly exhumovány a pochovány na ježovském hřbitově dne 9. května 1947.
Zdroje:
Zdeněk Konečný – František Majnus: Pracovní nasazení Čechů v Německu počátkem druhé světové války (1939-1942), Sborník prací FF Brněnské university 1968, C15
Petr Kopečný – Obrana národa na Brněnsku 15.03.1939 – 29.02.1940, Archiv města Brna 2006
Soukromý archiv rodiny Rajmiců
Soukromý archiv Jiřího Hlaváče
Paměti Rudolfa Kučery – nepublikovaný rukopis
Alrosen Archives
Vojenský historický archiv Praha, fond 255
Archiv bezpečnostních služeb Praha
Moravský zemský archiv – sčítací operáty, matriky
SOkA Hodonín – Kronika obce Skalky, Kronika obce Ježova
Památník Terezín
Wikipedie
Valka.cz
Holocaust.cz
Partyzany.by
Skalka a II. světová válka
Okupace Druhé republiky začala obsazením zbytku území na studenou a mokrou „škaredú středu“ dne 15. března 1939. Nejprve byl vydán ohavnou češtinou psaný „Rozkas pro obyvatele“, po kterém následovalo „Provolání k obyvatelstvu“, které zcela jistě doputovalo do Skalky, stejně jako do jiných míst kyjovského okresu. Okupační úřady informovaly a nařizovaly obyvatelstvu, že „podle vůle vůdce a nejvyššího velitele německé branné moci vkročilo německé vojsko do vašeho území s příkazem, aby udrželo klid a pořádek a převzalo ochranu obyvatelstva” nebo, že “nařízení německých vojenských úřadů musí se nepodmínečně uposlechnout”. Dále se nařizovalo, že policejní hodina pro hostince je ve 20 hodin, že od 21 hodin večer do 6 hodin do rána je zakázáno opouštět dům, že zbraně a třaskaviny se musí obevzdat buď starostovi nebo nejbližší vojenké posádce a za všechna opatření odpovídá starosta obce. Provolání končilo upozorněním, že „přečiny a zločiny proti veřejné bezpečnosti, proti vojsku a jeho nařízení a proti ustanovení německých vojenských a civilních úřadů se bezohledně stíhají a těžce trestají.”Skalka tehdy patřila do politického okresu Kyjov, který tvořilo 51 obcí s téměř 59 000 obyvateli. Samotná Skalka měla okolo 330 obyvatel. Majetkově ves patřila pod velkostatek kostelecký, který během okupace držel Adalbert, baron Klein z Wiesenbergu (*1896-†1956). Po osvobození v roce 1945 se velkostatek jako německý majetek stal majetkem čs. státu. Během okupace Skalku vedl jako starosta sedlák Štěpán Ondříšek z čp. 14.
starosta Štěpán Ondříšek
Ve čtvrtek 16. března 1939 byl vyhlášen výnos o vzniku Protektorátu Čechy a Morava a jeho přičlenění jako autonomní oblasti k Velkoněmecké říši ve čtvrtek 16. března 1939.
Částka 28, Sbírka zákonů a nařízení ze 17. března 1939 – č. 75/39 (kráceno)
Tak začala téměř 2300 dnů dlouhá okupace, která skončila až dne 9. května 1945 (pro Skalku válka skončila 28. dubna 1945 ráno). I když je Skalka malá vesnice, tak i ona měla své hrdiny, kteří do některých válečných událostí nějak zasáhli a je na místě si je připomenout.
Miroslav Pantlík
Jediným občanem Skalky, který padl za druhé světové války se zbraní v ruce byl Miroslav Pantlík, jehož život vyhasl na jaře 1943 kdesi v hlubokých lesích severozápadně od Vitebska v tehdejší Běloruské SSR. Pantlík se narodil dne 5. června 1922 ve Skalce v čp. 41. V 18 letech odešel na práci do Německa, kde nejprve pracoval pro stavební firmu Forster z Oberndorfu v Bádensku-Würtenbersku. Od března 1942 pracoval pro inženýrskou společnost Flaig se sídlem ve Valhingenu u Stuttgartu, se kterou odjel do Běloruska. U města Haradok (rusky Gorodek) ležícím severně od Vitebska pracoval spolu s dalšími na obnově válkou zničené dopravní infrastruktury. Zde se seznámil s mladou ruskou lékařkou Galinou N. Spiridonovou, která pracovala v kuchyni pracovního tábora. Tato mu zprostředkovala kontakt na partyzánskou skupinu J. V. Stalina, která byla součástí Běloruské diverzní partyzánské brigády V. I. Lenina. Tuto brigádu tvořilo asi 300 osob. Pantlík se stal partyzánem v říjnu 1942. Němci byli ve svém týlu pod neustálým tlakem partyzánských brigád, a proto zorganizovali několik protipartyzánských operací na potlačení partyzánského hnutí. Během jedné takové protipartyzánské operace byl Miroslav Pantlík zabit v boji. Stalo se tak v noci z 13. na 14. dubna 1943 u vsi Balvany ve sirotinském okrese jihozápadně od města Haradok. Podle poválečného svědectví byl členem družstva, které se dvěma kulomety krylo ústup partyzánské skupiny za cenu toho, že sami nebudou moci ustoupit. Jeho „Nemesis“ byli zřejmě muži z 286. zabezpečovací divize Wehrmachtu (286 Sicherung Division). Pantlíkovi bylo v době smrti 21let.Jeho jméno je uvedeno na pomníku na památku padlých v obou válkách v dolní části obce Skalka. Nikdy nezapomeneme!
Jediné zachovalé foto Miroslava Pantlíka (zdroj: Květy č. 19 z 15. března 1973)
Štěpán Rajmic
Probíhající válečný konflikt si neúprosně žádal nové a nové odvody německých mužů na frontu. Generální zplnomocněnec nacistického Německa pro pracovní nasazení Fritz Sauckel (v říjnu 1946 popraven v Norimberku po procesu s válečnými zločinci) neustále zvyšoval své požadavky na počty dělníků z Protektorátu. Zvláště aktuální se to stalo počátkem září 1942, kdy Sauckel nařídil, aby Protektorát dodal do poloviny října 1942 Německu 30 000 sil. Protektorátním činitelům, kteří byli odpovědni za včasné dodání dělníků, nezbylo nic jiného, než sáhnout k odvodu celých ročníků na práci do Německa. V roce 1942 se odvody týkaly ročníku narozených v roce 1922. Jedním z nich byl i Štěpán Rajmic. Narodil se dne 11. srpna 1922 ve Skalce čp. 68. V roce 1938 začal studovat na Obchodní akademii v Uherském Hradišti, kterou zakončil maturitou v červnu 1942. Po škole nastoupil do zaměstnání v Okresní nemocenské pojišťovně v Kyjově. V listopadu 1942 byl odveden na práci k firmě Gebrüder Böhlendo do štýrského Kapferbergu (dnešní jižní Rakousko), kde začal pracovat od pátku 20. listopadu 1942. Den před koncem roku 1942 se rozhodl s několika dalšími kamarády, že odjede domů. Na nádraží v nedalekém Kindbergu si koupil jízdenku na rychlík do Břeclavi. Místní železničář mu sice prodal jízdenku, ale zároveň informoval policii, která ho i s kamarády zatkla.Rajmic byl nejprve internován v trestním táboře Picheldorf/St.Dionyses u Bruck an der Mur, kde pracoval v kamenolomu. Zde byl držen od 30. prosince 1942 do 26. ledna 1943. Poté byl bez soudu odvezen do koncentračního tábora Mauthausen, který byl pod přímou správou SS a byl klasifikován jako koncentrační tábor III. stupně, což znamenalo nejpřísnější podmínky („tábor třetího stupně“–„vyhlazování prací“), určený pro „nepolepšitelné“ politické vězně. Začátkem března 1944 byl přeložen do pobočného tábora v Ebensee v Horním Rakousku, kde se dočkal osvobození dne 6. května 1945 vojáky z 3. průzkumného oddílu 80. americké pěší divize.
Rajmicova evidenční karta z KT Mauthausen (Archiv Bad Alrosen)
Štěpán Rajmic v roce 1945 po návratu z KT
Rudolf Kučera
Už v červenci 1939, záhy po okupaci, rozhodlo velení vojenské odbojové organizace Obrany národa o vytvoření odsunových tras z Protektorátu, které byly určeny pro odchody vybraných nebo ohrožených osob z Protektorátu. Jednu takovou odsunovou trasu vybudoval brněnský obchodník František Bráblík, rodák z Mařatic. Jeden z jeho emisarů v říjnu 1939 kontaktoval tehdy 29letého Rudolfa Kučeru, hostinského ve Velkých Karlovicích. Rudolf Kučera se narodil dne 23. října 1910 ve Skalce čp. 38 do rodiny tesaře. Po svatbě s dcerou Štěpána Janči z Nětčic u Kyjova zakoupil hostinec ve Velkých Karlovicích, kam se přestěhovali. Jeho hostinec se stal místem, kam přicházely osoby, které chtěly opustit Protektorát a vstoupit do československé zahraniční armády formující se v jihofrancouzském Agde u Marseille. Avšak Bráblíkem vybudovaná organizace měla své nedostatky, zejména v konspiraci. Proti zkušeným kriminalistům z gestapa používajícím moderní formy analytické,kriminalistické, psychologické a v neposlední řadě také tvrdé až brutální vyšetřovací metody, nemohla mít organizace dlouhé trvání, i když někteří členové zatčení unikali. Nicméně to zúčastněným nic neupírá na jejich odhodlání, cti a statečnosti, kterou projevovali. I tak se jim podařilo převést přes hranice mnoho československých důstojníků a vojáků. Kučera byl zatčen zlínským gestapem v úterý 4. března 1941 ve Velkých Karlovicích. Byl převezen do Brna, do pověstného vězení gestapa v Kounicových kolejích, odkud ho vozili na výslechy do budovy někdejší právnické fakulty. Při jednom z mnoha výslechů ho gestapáci zbili tak, že přivolaný smluvní lékař gestapa konstatoval, že „jestli se z toho dostane, tak zůstane magorem“. Kučera se toho chytil a začal hrát duševně nemocného. Byl převezen do Ústavu pro choromyslné v Brně,odtud ho Němci po čase převezli k Lidovému soudu v Norimberku.Byl obžalován „z přípravy velezrádné činnosti proti Říši a napomáhání nepřátelské mocnosti“.Kučera i před soudem pokračoval ve své hře na duševně nemocného. Senát Lidového soudu ho v březnu 1942 shledal vinným a odsoudil ho k trestu smrti. Jeho obhájce ex offo se proti trestu odvolal a ten mu byl změněn na doživotí.
První strana obžaloby proti Rudolfu Kučerovi z února 1942 (ABS Praha)
Skalka a osudy židovských rodáků
Ve Skalce za první republiky nebo těsně před druhou světovou válkou už žádná židovská rodina nebydlela, nicméně ve Skalce Židé žili a bydleli minimálně půl století. První písemná zmínka pochází ze sčítacího operátu z roku 1857, kde je uvedeno, že nemovitosti čp. 19 a čp. 28 ve Skalce vlastní jistý Markus Drucker (*1819). Drucker pocházel z Koryčan a ve Skalce se živil jako hostinský a také měl povolení prodávat tabák. Hospodu po roce 1880 převzal jeho syn Josef Drucker (*1851). Se svou manželkou Kateřinou (*1863 - †1927) měli 3 děti – syny Alberta (*1888) a Siegfrieda (*1894) a dceru Valerii (*1891). Všechny děti se narodily ve Skalce. Jak je uvedeno ve skalecké kronice, oba bratři během I. světové války narukovali spolu s dalšími skaleckými muži do rakousko-uherské armády a oba se z války vrátili domů. Po vzniku republiky v roce 1918 se Druckerovi ze Skalky odstěhovali – Albert se odstěhoval do Kyjova, kde se oženil s Ernou Muller, jeho bratr Siegfried se odstěhoval do Prahy a Valerie se provdala za hodonínského právníka JUDr. Maxe Schimmerla. Po okupaci a vzniku Protektorátu je všechny čekal strašlivý osud. Albert a Erna Druckerovi byli v lednu 1943 deportováni přes terezínské ghetto do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde byli zavražděni. Siegfried Drucker byl v říjnu 1941 deportován do ghetta v polské Łodzi, kde byl zavražděn. Valerie Schimmerlová se svým manželem Maxem a dcerou Ruth byli deportováni v březnu 1943 do terezínského ghetta. Max byl zavražděn v říjnu 1944 v Osvětimi, ale Valerie a její dcera Ruth se dočkali osvobození v roce 1945. Po válce se obě vystěhovaly do Izraele.
Evidenční karta Valerie Schimmerl z Ghetta v Terezíně (Památník Terezín)
Osvobození Skalky
Skalka byla osvobozená v rámci Bratislavsko-brněnské operace Rudé armády v sobotu 28. dubna 1945 rumunskou královskou armádou (podle všeho jednotkami 95. pěšího pluku z 10. pěší divize spadající pod 4. sbor 1. rumunské armády, která byla součástí 2. ukrajinského frontu). Němci byli ve Skalce asi od začátku dubna, kdy byly jednotky Wehrmachtu ustupující od Bzence roztaženy po linii Žeravice – Ježov – Skalka. V pátek 6. dubna v hospodě U Houšťů v Ježově zastřelil partyzán Mojmír Rachvala ze Bzence, patřící k partyzánské skupině „Vela“, 29letého poddůstojníka Wehrmachtu Horsta Iglera, který byl pochovaný na druhý den na ježovském hřbitově. Někdy od poloviny dubna do 27. dubna probíhaly boje mezi Vracovem a Žeravicemi. Ve Skalce měli Němci u hřiště umístěny v palebném postavení čtyři houfnice, kterými ostřelovali postavení útočících sovětsko-rumunských jednotek u Vlkoše. Skalecké občany také nutili kopat zákopy na Jahodné, před Labutskou horou, v Močidlech a Dílech. V noci ze 27. na 28. dubna Němci začali ustupovat směrem k Vřesovicím. V onu sobotu 28. dubna okolo 8. hodiny ranní do Skalky vstoupila první rumunská průzkumná jednotka od Ježova a od Hýsel. Po nich přicházely další rumunské jednotky. Rumuni se zdrželi do neděle, kdy pokračovali v pronásledování jednotek Wehrmachtu, které ustupovaly směrem na Vřesovice a Koryčany. O samotnou Skalku se nebojovalo, ale lidé byli raději ukryti ve sklepech v Drahách, kvůli občasné střelbě. Na katastru obce byli zabiti dva neznámí němečtí vojáci (jeden u Jahodné a druhý u Odměr) a u Labut jeden neznámý rumunský voják (Nádhoří). Tělesné pozůstatky rumunského vojáka byly exhumovány a pochovány na ježovském hřbitově dne 9. května 1947.
Zdroje:
Zdeněk Konečný – František Majnus: Pracovní nasazení Čechů v Německu počátkem druhé světové války (1939-1942), Sborník prací FF Brněnské university 1968, C15
Petr Kopečný – Obrana národa na Brněnsku 15.03.1939 – 29.02.1940, Archiv města Brna 2006
Soukromý archiv rodiny Rajmiců
Soukromý archiv Jiřího Hlaváče
Paměti Rudolfa Kučery – nepublikovaný rukopis
Alrosen Archives
Vojenský historický archiv Praha, fond 255
Archiv bezpečnostních služeb Praha
Moravský zemský archiv – sčítací operáty, matriky
SOkA Hodonín – Kronika obce Skalky, Kronika obce Ježova
Památník Terezín
Wikipedie
Valka.cz
Holocaust.cz
Partyzany.by
